Navždy spolu


         Vyprávění o kouzelníkovi, který nechtěl být sám.

       V legendách je tolik moudrosti, že má-li je někdo vyprávět, musí vidět věci, které ostatní nevidí. Trvá to dlouho, předlouho, než se člověk stane moudrým. Proto jsou starci lepšími vypravěči než kdokoli jiný. Jak je psáno v největší prastaré magické Knize Záře (Zohar), „starý člověk je ten, kdo nabyl moudrosti.“ Děti rády naslouchají legendám, protože jejich představivost jim otevírá svět báječných nových idejí a pravd. Snad by tyto ideje ani nezachytily, kdyby o nich předtím neslyšely v legendách. Děti, které vyrostou a stále vidí to, co ostatní nevidí, si osvojují stále více moudrosti. Tito lidé zůstávají jako děti, „moudré děti,“ i když dospějí. To je to, čemu nás učí Kniha Záře.

Byl jednou jeden velký kouzelník, laskavý, šlechetný a dobrý. Ale na rozdíl od ostatních hodných kouzelníků z dětských legend byl tento kouzelník tak laskavý, že postrádal někoho, kdo by s ním sdílel jeho dobrotu. Neměl nikoho, koho by mohl mít rád, s kým by si mohl hrát, s kým by mohl být a přemýšlet. Kromě toho toužil po někom, kdo by jej znal a zajímal se o něj…protože je moc smutné být sám. Co tedy udělal? Pomyslel si: „Už vím! Vytvořím oblázek, malinký, ale krásný. Budu jej něžně držet, hladit a cítít po svém boku. A budeme spolu, já a oblázek, protože…je moc smutné být sám.“

Mávl svou kouzelnou hůlkou a Prásk! Krásný malý oblázek ležel v kouzelníkově dlani. Kouzelník hladil oblý kamínek a něžně jej přikrýval teplou dlaní. Láskyplně k němu hovořil, ale oblázek neodpovídal. Jen ležel v dlani, nehybně a tiše. A co bylo nejhorší, nevracel kouzelníkovi jeho lásku. Ať kouzelník udělal co chtěl, kámen nebyl přátelštější a dokonce ani nereagoval. „Tohle se dělá dobrému kouzelníkovi?“ pomyslel si. „Jak je to možné, že ten roztomilý oblázek na nic nereaguje? Že by bylo něco v nepořádku? Snad bych měl vytvořit více kamenů, ty pak budou kamarádštější a opětují mé přátelství.“

Kouzelník vytvořil více oblázků a poté větší kameny: skály, kopce, hory, Zemi a celý svět. Ale všechno se chovalo stejně jako první oblázek: nemluvilo to, nereagovalo. Znovu pocítil, jak smutné je být sám. V tom smutku uvažoval: „Možná bych měl raději vytvořit květinu. Ano, nádhernou květinu. Budu ji zalévat, poskytnu jí mnoho čerstvého vzduchu, pošlu k ní teplé sluneční paprsky a budu jí hrát líbezné melodie. Květina bude šťastná a pak budeme šťastni oba, protože…je moc smutné být sám.“

Hodný kouzelník opět mávl kouzelnou hůlkou a Prásk! Krásná kytička se objevila po pravé straně jeho trůnu. S růžovými okvětními plátky a dlouhými tenkými lístky vypadala přesně tak, jak ji namaloval. Kouzelník byl tak unešený, že kolem ní začal poskakovat a hopsat a zpíval jí ty nejradostnější písničky, jaké znal. Ale květina s ním netancovala, ani nezpívala. Jediné, co dělala, bylo, že rostla, když ji zaléval, a vadla, když ji nezalil. To ale nebylo dost pro tak dobrého kouzelníka, který toužil své přítelkyni, květině, dát srdce a duši. Znovu se tedy zamyslel: „Takhle se chová k hodnému kouzelníkovi? Jak je možné, že ta krásná květinka na nic nereaguje? Možná bych měl stvořit více květin. Snad pak budou opětovat mé přátelství.“ Tak stvořil všechny druhy rostlin: louky pokryté koberci červených, žlutých a modrých květin, lesy a háje, rozlehlé savany i husté džungle. Ale ať udělal jakoukoli rostlinu, všechny se chovaly stejně jako ta první. Znovu byl sám a smutný. Nicméně pochopil, že situace si žádá zvláštní čin, a posadil se proto na svůj kouzelný myslící kámen. Přemýšlel a přemýšlel, ještě více přemýšlel, když tu dostal úžasný nápad: „ Už vím,“ pronesl hlasitě, „stvořím zvíře! Ale…jaké zvíře? Co třeba psa?

Ano, psa! Stvořím roztomilého pejska, který bude stále se mnou. Budu ho brát na procházky, hrát si s ním a když se vrátím do svého zámku, pes bude radostně skákat a vrtět ocáskem na přivítanou. „Tak!“ usmíval se kouzelník. „Pes a já budeme spolu šťastni…protože je moc smutné být sám.“ Pln naděje mávl kouzelník svou hůlkou a Prásk! Roztomilý pejsek odpočíval v jeho rukou přesně takový, jak jej namaloval.

Hodný kouzelník byl nadšen. Krmil toho pejska, mazlil se s ním a hladil ho po jeho hebké, vlnité srsti. Chodil s ním také na procházky a dokonce mu dopřával bublinkové koupele. Byl to jistě ten nejzhýčkanější pes, jaký kdy existoval. Po nějaké době ale kouzelník přišel na to, že psí láska není ten druh lásky, jaký si představoval. Pes totiž chtěl jen sedět vedle svého pána a poslouchat. Kouzelník byl smutný, protože viděl, že i to rozkošné štěňátko, které si tak pěkně hrálo a následovalo ho všude, kam šel, nedovede opětovat dobrotu, kterou ho zahrnoval. Kouzelník zjistil, že pes nebude takovým přítelem, jakého hledá. Že nepochopí věci, které pro něj dělá, to, jak se o něj stará a jak se trápí kvůli jídlu či hrám, které pro něj chystá. Pes to nemůže chápat. A přitom právě to kouzelník potřebuje, přítele, který dokáže ocenit jeho laskavost a dobré srdce. Tak, jak to udělal s kamenem a květinou, stvořil kouzelník mnoho druhů zvířat: brouky, ryby, hady, opice, ptáky a medvědy. Ale stejně mu žádné z nich nerozumělo a nestalo se takovým přítelem, jakého hledal. A tak byl zase smutný a moc osamělý. Znovu se vrátil na svůj myslící kámen, aby se rozhodl, co dál. Přemýšlel a přemýšlel, opravdu důkladně. Tentokrát vymyslel zcela nový plán: došlo mu, že opravdovým přítelem může být jen ten, kdo bude kouzelníka hledat stejně usilovně jako kouzelník jeho. Někdo, kdo bude toužit kouzelníka nalézt, tak jako kouzelník touží nalézt svého přítele. Po dlouhém přemýšlení si řekl: „Přítel musí být jako já. Dělat, co dělám já, a jít stejnou cestou. Jen tak mi může rozumět.

Jenomže, aby byl jako já, musí chápat, co mu dávám, a vážit si toho. Jen tak může opětovat mou lásku a dělat pro mě to, co já dělám pro něj. Pak budeme oba šťastní.“ Tři dny a tři noci seděl kouzelník na svém magickém kameni a přemýšlel o dalším výtvoru. Konečně dostal geniální nápad! „Co takhle stvořit člověka? To je přece úžasný nápad! Mohl by být opravdovým přítelem! Mohl by být jako já! Když ho utvořím správně, bude mít rád to, co já, a bude si vážit toho, co mu dávám. Jen mu malinko pomůžu a pak budeme oba moc šťastní, protože už nikdy nebudeme sami.“ Kouzelník zároveň věděl, že aby byl jeho přítel šťastný, musí nejprve pocítit, jaké je to být sám, bez přítele. Vlastně by měl poznat, jaké je to být bez kouzelníkova přátelství. S novou nadějí v srdci kouzelník počtvrté a naposledy mávl kouzelnou hůlkou a Prásk! Tentokrát se ale stalo něco nového: vznikl člověk, avšak ve vzdálené zemi. Ta země byla tak daleko, že člověk ani netušil, že nějaký kouzelník existuje. Viděl hory, hvězdy, stromy, květiny, ryby a zvířata, ale nevěděl, že je to kouzelníkova práce. Nevěděl o něm nic.

Kouzelník ovšem s prací neotálel. Vymyslel počítač, fotbal, basketbal a všechny druhy her, aby se jeho nový přítel mohl bavit. Po celou tu dobu byl ale sám a smutný, protože jeho přítel o něm nevěděl. Člověk neměl ponětí o tom, že je tady nějaký kouzelník, který ho stvořil, má ho rád a čeká na něj. Neslyšel, jak kouzelník šeptá: „Připoj se ke mně, budeme spolu šťastní“!

Ale jak by mohl někdo, kdo nic neví o kouzelníkovi a má počítač, fotbal a všechny druhy zábavy, z ničeho nic chtít kouzelníka najít? Jak by někdo takový vůbec mohl chtít kouzelníka poznat a mít ho rád? Může se taková osoba stát kouzelníkovým opravdovým přítelem a říct mu: „Můj dobrý kouzelníku, pojď, budeme spolu a šťastní, protože vím, jak smutné je být sám.“ Člověk znal jenom to, co viděl kolem sebe. Chtěl to, co mají ostatní, chtěl dělat, co dělají ostatní, a mluvit o tom, o čem mluví ostatní. Nevěděl, že někde venku je hodný kouzelník, který je smutný, protože je sám. Ale protože náš kouzelník je chytrý, vymyslel plán. Ve skutečnosti ho měl připravený celou dobu, ale čekal na ten správný okamžik, kdy ho uskutečnit. A jednoho slunečného dne takový okamžik nastal: Kouzelník stál předaleko od svého přítele a tiše promluvil k jeho srdci: Prásk! Magickou hůlkou se dotkl srdce. Prásk! ještě jednou..a v srdci člověka se ozvalo volání. A když kouzelník práskl znovu svou hůlkou, člověka napadlo: „Aha, on je tu kouzelník! Hmm, zajímavé. To bych rád věděl, co je zač!“ Tu najednou začal člověk uvažovat, že život bez kouzelníka možná nebyl až tak zábavný. A že s kouzelníkem by mohl být šťastnější.

Prásk!

Nato kouzelník práskl opět hůlkou a člověk pocítil, že někde velice daleko je země. A v té zemi je věž plná pokladů. A v té věži sedí moudrý a laskavý kouzelník, co na něj čeká. Kouzelník šeptal: „Milý příteli, čekám tu na tebe, spolu budeme šťastní, ale bez sebe nám bude smutno.“

Jenže člověk nevěděl, kde hledat tu zem s věží. Netušil ani, kterou cestou se vydat. Smutný a zmatený se ptal sám sebe: Jak se mohu s kouzelníkem setkat? Přitom po celou dobu jakoby něco jemně tepalo v jeho srdci: Prásk! Prásk! Člověk nemohl spát, nechutnalo mu jíst a nedokázal vyhnat z hlavy představu té vysoké věže. Takové to je, když po něčem moc toužíte a nemůžete to nalézt. Tehdy si uvědomíte, jak moc smutné je být sám.

Tentokrát ale „Prásk“ nestačilo. Člověk musel sám něco udělat. Protože, aby mohl být tak moudrý jako kouzelník, tak mocný a dobrý, musel se od kouzelníka naučit, jak dělat stejné zázraky. Aby mu kouzelník pomohl, pozvolna a tajně jej přivedl k prastaré kouzelné knize, která se nazývá Kniha Záře. Tato kniha popisuje cestu do vysoké věže v daleké zemi. Člověk si přečetl pokyny uvedené v knize a začal chvátat, aby se mohl setkat s přítelem kouzelníkem. Toužil mu říct: „Ahoj, přišel jsem, abych byl s tebou. Věřím, že spolu budeme šťastní.“

Jenomže, když člověk dorazil k věži, zjistil, že všude kolem je vysoká stěna, obklopená hrozivými strážci. Ti ho pokaždé, když se pokusil přiblížit, odstrčili a nechtěli ani za nic dovolit, aby se člověk a kouzelník setkali, natož aby byli spolu. Čím víc člověk naléhal, tím neústupnější a mocnější byli strážci. Neměli vůbec slitování. Člověk byl zoufalý. Jeho drahý přítel, kouzelník byl ukrytý ve věži, brána zamčená, stěna vysoká a zmínění strážci ho nepřestávali vyhánět. Nikdo nesmí dovnitř, nikdo nesmí ven. Člověk nechápal: „Co mám dělat? Když nemůžeme být spolu, jak můžeme být někdy šťastní?“ Ale pokaždé, když to chtěl vzdát, pocítil jemné Prásk! ve svém srdci. Posílen nadějí se opakovaně vracel zpět k strážcům a vysoké stěně. Když slábl a přestával cítit v srdci to Prásk!, křičel na kouzelníka: „Proč mě nadarmo voláš? Kde jsi? Copak nevidíš, že jsem sám?“ Je to tak, že když je jedinec vytrvalý a trpělivě snáší odstrkování strážci, stává se silnějším, statečnějším a moudřejším. Místo toho, aby ztrácel sílu, učí se dělat vlastní kouzla a zázraky, tak jak to umí jen kouzelníci. A tak tomu bylo i s člověkem. Nakonec, po tom všem, co se stalo, tu zůstal někdo, kdo nechtěl nic víc, než být se svým přítelem kouzelníkem. Spatřit přítele bylo to jediné, po čem toužil, protože byl pořád sám.

A když pocítil, že už neunese svou samotu ani jediný další okamžik, brána se náhle otevřela. Ano, velký kouzelník, jeho dobrý a laskavý přítel vyšel ven a řekl: „Jen pojď dál. Budeme spolu, protože je moc smutné být sám.“ Toho dne se stali nejlepšími přáteli a jsou už navždy spolu. Není větší radosti, než jaká je radost jejich přátelství. Zázrak jejich lásky je věčný, žije navěky a stále, neustále. Jsou tak šťastní z toho, že jsou spolu, že už si ani nepamatují, ani si nevzpomenou, jak smutné bylo být sám.

Takže, pokud někdy pocítíte letmé „Prásk!“ v hloubi svého srdce, vězte, že je to laskavý a moudrý kouzelník, kdo vás volá a touží být vaším přítelem. Koneckonců, být sám může být moc smutné.

Konec.

zdroj:http://www.kabbalah.info/cz/

2 comments

  1. Ano veľmi, aj mňa zaujal, určite je to lepšie ako tie rozprávky čo chodia dnes v TV, fujto :)

Komentáre sú uzavreté.